HISTORIE ZÁZNAMU ZVUKU

PRVNÍ POKUSY
(od fonografu k standardní gramofonové desce)

Je všeobecně známo, že první opravdový záznam zvuku pořídil Thomas Alva Edison v roce 1877. Od té doby se začalo rozvíjet úplně nové průmyslové odvětví. A to hudební průmysl. Do té doby existoval "zápis" zvuku v podobě mnoha různých mechanických systémů hracích strojů, jakými byly kolovrátky, polyfony, orchestriony, flašinety a zvonkohry. Tyhle přístroje sice hrály (a hrají vlastně dodnes), ale to nebyl skutečný záznam zvuku. Mechanismy podle zápisu na všelijakých kovových talířích, válcích s hřebíčky nebo perforovaných kartonových pásech "hrály" na speciálních hudebních nástrojích nebo na jejich fragmentech. Tyto hrací mechanismy byly zabudovávány do různých předmětů - třeba do truhlic, skříní, šperkovnic, obrazů, hodin nebo okrasných předmětů.

První zvukový záznam byl mechanický a Edison ho uskutečnil přímým vyrytím do válečku, na němž byla napnuta cínová folie. K válečku byl přitisknutý trychtýř, opatřený na svém konci hrotem. Váleček se otáčel a současně byl mechanismem posouván hrot trychtýře podél válečku. A ten hrot vyryl do folie spirálovou drážku s proměnlivou hloubkou, která přímo odpovídala zvuku, přicházejícímu do trychtýře. Měnící se hloubka byla vlastně zvukovou modulací a ta se pak opačným způsobem zase ozvala z trychtýře (membrány) při reprodukci. Edison při svém pokusu do trychtýře namluvil památnou básničku o Mary, která měla jehňátko..

Tento princip se stal základem mnoha dalších vynálezů. Došlo k velkému rozšíření fonografů (tak se Edisonův vynález jmenuje) a objevily se firmy, pořizující nahrávky na fonografické válečky. Problém byl s jejich rozmnožováním. Nejdříve se musely nahrávat jako originály. Pro zvýšení efektivity se před orchestr nebo zpěváka umístilo více nahrávacích fonografů a nahrálo se třeba deset válečků najednou. A tak museli účinkující opakovat svůj výkon pořád dokola dokud se nenahrálo požadované množství válečků. Co by tomu asi řekly dnešní hvězdy hudebního světa?

Později byl vyvinut způsob galvanického okopírování zápisu na válečku a odlévání kopií. Originální záznam se nahrával na voskový váleček, kde byl kvalitnější. Matrice, která byla sejmuta z pozlaceného voskového originálu, byla pak vyplněna horkou hmotou budoucího válečku. Ta byla následně zchlazena. Tím se zmenšil její rozměr a tak mohl být odlitý váleček vyjmut z válcové matrice. Teprve když byl takto vyřešen ekonomicky přijatelný způsob rozmnožování nahrávek, tak se fonograf a nahrávky značně rozšířily. A to i do domácností. Tehdy byl položen základ hudebních nahrávacích společností. Jedna z nejstarších je Columbia, která existuje právě od dob fonografických válečků až dodnes.

Původní strojky byly "na kliku" a tedy byly poháněny buď přímým točením klikou, což byla docela dřina, neboť se točilo dvě otáčky klikou za vteřinu po celou dobu hraní - tedy asi dvě minuty na jeden váleček. Později byly fonografy poháněny pérovým mechanismem, který se také musel nejdříve natočit klikou. Další pokrok přinesly modely, které už měly elektrický pohon, což dodalo otáčkám stabilitu.

Z hlediska přepisu zvukových záznamů na dnešní média nás může zajímat, jaké jsou možnosti. Nejčastěji asi slýcháme nahrávky, pořízené mikrofonem přímo z trychtýře fonografu nebo z jiné ozvučnice. Ovšem jsou vyráběny i speciální přenosky (stejně jako pro standardní gramodesky a pro desky s hloubkovým záznamem) a speciální "studiové" přehrávače fonografických válečků.

Edisonův mechanický princip byl pak použit na dalším vynálezu - gramofonové desce. Jejím autorem je v Americe naturalizovaný Němec Emile Berliner. Gramofonová deska ovšem nevypadala hned tak, jak ji známe ještě v současnosti pod zjednodušujícím názvem "vinyl". Nejdříve se objevily desky jednostranné a s hloubkovým záznamem. Teprve později byl vyvinut záznam stranový, kde - jak už z názvu vyplývá - byl zvuk zachycen ve stranovém vlnění drážky při konstantní hloubce. Podobně jako u fonografických válečků a fonografů trvalo nějakou dobu než byly parametry standardizovány a normalizovány. Různí výrobci se podobně jako dnes přetlačovali se svými systémy. Výsledkem byla pak gramodeska, která měla všude na světě stejný průměr, stejnou rychlost otáčení a záznam stejného provedení. Stala se tak jedním z vynálezů, jež se ujaly na celé planetě v jednotné podobě. U řady jiných systémů existuje mnoho regionálně nebo i politicky rozličných norem. Například v televizním a rozhlasovém vysílání a v oblasti videozáznamu.

Zpět